Marušce děkuji za možnost zveřejnění
jsou věci které stojí za to si přečíst,tohle je jedna z nich
Když cítíte sílu řeky... Příběh pro ty, co ji potřebují
Studovala jsem 5 let ekonomii, takže můj život byl naplánovaný s procentuální přesností, tabulkově jasně dané, co přesně a kdy chci. Tvrdě jsem šla za svou kariérou a v managementu celorepublikové společnosti si plavala jako ryba ve vodě. Při dovolené v Africe, kterou jsem si prožila za volantem jeepu kličkujícího po pohoří Atlas i na hřbetě velblouda v dlouhé karavaně, jsem spřádala plány, že jednou tak pocestuji se staršími dětmi. Budeme se společně koupat u vodopádu v oáze a pozorovat fata morgánu. To si tak člověk vysní svoje štěstí.
Náš první syn mi vysvětlil, že kočárek je nesmysl a na dlouhá léta se k mému tělu uvázal v pětimetrovém kusu hadru. Některé večery jsem s povzdechem zjistila, že to pyžamo už nemá smysl převlékat a celý den tak prožila mezi kojením, houpavou chůzí ve stínu lip a venčením chlupatého nesmyslu, který jsem pořídila muži v pomatení mého silného smyslu pro čistou, ekologickou a naklizenou domácnost.
Vojtíšek mě naučil neřešit špinavé tepláky od bahna, neřešit pomalované zdi, neřešit čas, neřešit nesmysly. Naučil mě, že život se nedá neplánovat, už vůbec ne s procentuální přesností a tabulkově jsem si začala vésti pouze výdaje a příjmy domácnosti. Naučil mě snídat bílý jogurt s grankem, naučil mě opakovaně, celý týden večeřet špagety s kečupem a naučil mě dívat se v noci na hvězdy a přes den na letící ptáky. Naučil mě nevidět nevěřícné pohledy cestujících, když vřískal v autobusu, naučil mě pravidelně dýchat, když pokousal vzteky holčičku ve školce, protože mu řekla "blbe".
Naučil mě ve sněhu brodit Brdy a naučil mě celou zimu stát pod sjezdovkou. Naučil mě péct do školy pro celou třídu buchty, podélně parkovat před Domem dětí a mládeže, vyťukat na klavír "ovčáci čtveráci", skloňovat slovo puberta ve všech pádech. Naučil mě a učí stále, velmi moc.
Při narození druhého syna Jakuba jsem si říkala, že to bude sice jiné, ale vlastně už jsem si to všechno zažila. Jak moc jsem se tehdy mýlila. Jajku jsem do kočárku ani dávat nezkoušela, putoval rovnou do šátku a pořídila jsem si dalších pět barevných variant. Kluci si byli podobní blonďatou kšticí, usínali s koťaty ve starém domě a hlídal je pravidelný dech velikého psa, který mi vytesal do srdce svou packu natolik, že jsem vyměnila novou koupelnu za jeho zdraví. A tak máme dál nejlepšího psa na světě a skákat přes díru u vany budeme až do smrti.
Jakubovi ještě nebyly tři roky a do našeho života se vřítila raketovou rychlostí epilepsie se všemi svými záchvaty, pády, grafy eeg, tabletkami, strachy, bolestmi a pocitem, že se svět zbláznil, přestal točit a bere mi mého syna na jiný břeh. Nosila jsem v náručí bezvládné tělo dítěte, které bylo po další léčbě, nechtěl chodit, mluvit, ani se dívat. Ze dna jsem hrabala poslední zbytky sil, abych zas a znovu jezdila na dětskou neurologii a přidávala si do seznamu další a další diagnozy. Při pocitu, že už nemůžu, se dostavil další a další pocit beznaděje, ticha a bolu, který trhá srdce mámy na kusy, protože se bojí o svoje dítě.
A při tom všem zmatku, žalu a katastrofálního pádu přesto zažijete pocit štěstí. To, když na dětské neurologii usnou malí pacienti a mámy si nakrájí meloun a smějí se maličkostem. Když ženský, které by neměly šanci se normálně potkat, spojí své síly v hrdle a celým areálem zní jejich smích. Protože i v nich zůstaly střípky bláznivých holek, které v sobě vyhrabaly touhu po normálním večerním flámu, byť na nemocničním balkonu.
Když jsem si poprvé četla diagnozu "mentální retardace", neuměla jsem to spojení ani vyslovit, natož pochopit. Pak mi to zcela jasně vysvětlila má přítelkyně jednou větou - dostala jsi karty, tak hraj s tím, co máš a nestěžuj si! Vyryla jsem si onu větu do svého myšlení a možná i díky ní jsme nepropadla pocitu naprosté beznaděje a bezbřehého zoufalství. Pamatuji si otázku lékařky, když na mě vychrlila prognozu našeho syna. Ptala se, zda mi může nějak pomoci. Požádala jsem o panáka, nic moudřejšího mě nenapadlo. Co taky chtít v situaci, kdy na vás dopadají slova, která posouvají za velikou mlhu jízdu po pohoří Atlas a na míle daleko se vám vzdaluje koupání v oáze na poušti. Na jeden lok jsem vypila pálivou vodku a řekla si, že to dám, protože mi nic jiného ani nezbývá.
V takové životní situaci potřebuje člověk nutně přítele, který se s ním bude umět smát, plakat i nadávat v jedné tónině. Holku, co v noci vzbudí svého muže, protože náš Jakub prošel sklem a já nebyla schopna odřídit do nemocnice. Potřebuji dále svou mámu, která mě drží stejně pevně, jako mě držela při mých prvních krůčcích. Naučit se chodit v botách mámy postiženého dítěte je totiž sakra dřina. Ve správný okamžik potřebujete potkat úžasnou ženskou, co vás přijme do lesní školky a jakoby přeslechne všechny diagnozy, co na ní sypete. Potřebujete mít na své straně muže, co tiše uklidí roztřískané nádobí na tisíc kousků, protože jeho žena viděla fata morgánu i v evropských končinách...
Miluji oba své syny. A děkuji, že je mám. Můj život je úplně jiný, než byly mé bláhové představy. Vím, jakou sílu má řeka ve svém vodopádu, protože Jakub miluje jeho zvuk. Znám ticho před koncertem a pýchu mámy, když její syn položí své prsty na klapky klavíru. Jedenáctiletá fena zlatého retrívra dostala roli druhé mámy v naší rodině. A kamenné zdi starého domu jsou snad pyšné na tu bandu, která se v něm snaží žít a nést všechny nástrahy svého světa.
Měla jsem napsat článek o tom, jaké to je být matkou postiženého dítěte. Nemyslím si, že by to bylo tak jiné, než matkou zdravého. Zažívám si denně obě strany mince a věřte, že obojí vám umí sílu dát i vzít. Matka postiženého dítěte možná více bojuje s lidskou zabedněností, zlobou a hloupostí, ale té se nevyhne ani ta druhá. Přeji nám všem, matkám, abychom si uměly vážit toho důležitého v životě, měly po ruce vždy papírové kapesníky na slzy a porcelánové nádobí na třískání. Abychom měly sílu ukázat ostatním v naší společnosti, že každé dítě má právo na štěstí, lásku a smích. Přeji nám všem šťastné děti.
Marie
Příspěvky
